DOMÁCÍ PÉČE

„Přišla jsem vám změřit tlak, pane Tříska!“

Kurňa to sem se lek! Od tý doby, co tu ležim jak lazar, má klíče od mýho baráku kde kdo, a všichni si sem lezou jak do konzumu! Nezvoněj, neklepou a tahle ani nezdraví. Kromě toho, že mi měří tlak, mi taky dávkuje prášky. Chodbou projde v ponožkách, tak o ní ani nevim a najednou je tady! Takhle ňák si představuju smrtku. Stejný ántré. Najednou se zjeví, dobrý den mi nepopřeje, to dá rozum, když je to smrt a jenom mi oznámí: Tak jsem tady Láďo, přišla jsem si pro tebe. Tlak už měřit nebudeme, to by bylo zbytečný, všechno tu nechej a pudeme. Doufám, že mi bude řikat Láďo. Co mi umřela Maruš, už mi tak nikdo neřiká. Marie byla moje žena. Vydrželo nám to spolu 61 let. Vždycky jsem si myslel, že umřu první. Jsem starší, tak to má logiku. Jenže Máňa mě předběhla a to mě teda naštvala!

Nejvíc sem chodí pečovatelky. No, chodí… Někdy mám pocit, že sou tady furt. Ráno mi daj čistou plínu, léky a snídani, pak si na chvíli zdřímnu a sou tady zas! Střídaj se, ale už je znám všecky. Sou to hodný holky. Akorát si nedokážou zapamatovat, že slyšim. Většinou na mě mluvěj pomalu a nahlas. Jak na debila. Ze začátku sem jim to řikal: „Já slyšim! Můžete mluvit normálně.“ Ale asi je to tak někde učej, a tak mi to bylo prd platný. Už mě to dávno přestalo bavit, furt jim to připomínat. A jednou to mělo dokonce výhodu. To tady zrovna byly dvě, takový mladý, a vobě byly v kuchyni. Chystaly mi oběd na talíř a povidaly si. Nahlas, když jsem přece hluchej jak poleno. Ta menší, prdelatá se furt hihňala, že prej má novou známost. A že prej je to neskutečný, jakej je ten její frajer kanec. Chce po ní, aby nenosila kalhotky. No prosim! Konečně zajímavá informace! To není jako ty aktuality, co maj v rukávu pro mě: „Dneska tam svítí sluníčko, pane Tříska a nefouká!“ nebo „K obědu máte buchtičky se šodó! Ty máte rád, pane Tříska.“ Buchtičky moc rád nemám a nikdy sem neměl. Ale nechci si to s nima rozházet, tak jen přikyvuju, jako blbec.

Taky sem občas příde pedikérka. Holky z pečovatelský mě posaděj do křesla a sundaj mi ponožky. Docela se na tu proceduru těšim. Nebere mě ani tak moc ta pedikúra, ale líbí se mi, jak přede mnou ta ženská klečí. Fakt! Klečí, kouká mi na nohu a já jí na kozy. Nejvíc mě na tom vzrušuje, že mi na to nejspíš nikdy nepříde, protože vždycky zvednu oči dřív, než vona hlavu. Hraje si s mejma nohama dýl jak hodinu a já mám pak pocit, že je vrátila do výrobního nastavení. Je to fajn.

Stříhání a holení už se mi tak nelíbí. Za mlada sem chodil do oficíny k holičovi, co se mu řikalo Mydlinka. Tam se probralo všecko, od politiky, přes sport, až po místní drby. Nechával sem si upravit fazónu každej tejden. Zaplatil sem deset korun, ale ve skutečnosti to bylo k nezaplacení. Člověk měl furt přehled. Kde sou ty časy. Dneska mě na kolečkovým křesle odvezou do koupelny, hodí přeze mě plachtu, vomelou mě strojkem a nedozvim se vůbec nic!

Odpoledne už tu obyčejně není takovej cvrkot, tak mi holky pouštěj televizi. Aspoň tady neni ticho. Já ho nemám rád. Moc při něm přemejšlim. A vzpomínám. Vlastně už žiju jenom z toho, co bylo.

Dřív sem si myslel, že stáří je vypatlaný a lidi si nic nepamatujou. To neni pravda. Nepamatuju si třeba co sem jedl, nebo co řikali v telce. Ale nepamatuju si to proto, že je mi to úplně jedno! Nemám pro takový blbosti v hlavě místo. Mám tam nacpaný jiný vzpomínky. Třeba jak se dívám večer po práci nahoru na Děvičky, jestli tam hoří oheň. Když vidim stoupat kouř, nebo probleskovat jiskry, vim, že tam kluci sou. Popadnu kytaru, seběhnu k přívozu a za řekou, blízko Pavlova se škrábu do prudkýho svahu Pálavy, až na hrad. Zpíváme, smějem se a blbnem dlouho do noci. Někdy přespíme. Nechce se nám v noci lesem dolu, poněvadž je to vo hubu.

Taky úplně jasně vidim, jak se na jaře vylila Dyje do lužního lesa, a pak eště zamrzla. Přidělali sme si koženejma řemínkama k botám brusle a proháněli sme se po tom lese k Mušovu i dál. To byla jízda! Lidí, co si tohle pamatujou, už je málo. To by tak nevadilo, život je holt pomíjivej. Blbý je na tom to, že už se nemůžeme scházet. Že už si nepokecáme. Že sme s těma vzpomínkama každej sám. Nohy už nás neunesou a tělo slábne.

Často spim po takovejch krátkejch chvilkách. Mám to docela rád, protože se mi zdá hodně snů. Chodím v nich po známejch místech. Vidim ty kameny na cestě, trávu a stromy. Někdy slyším kamarády a někdy Marušku. Možná to nejsou sny, ale taky trochu vzpomínky. Kdo ví! Ale hlavně v nich mám zase sílu a zdravý nohy. Tak proto mě to baví.

Snad už to nebude moc dlouho trvat a příde zubatá. Nijak mi to nevadí. Dávno se jí nebojim. Konec konců, ta sestra co mi chodí měřit tlak, mě na ni systematicky připravuje!

Zdravé a silné nohy všem přeje Jitka.