VBOČENÉ PALCE

„Tak si představ, co jsem se dneska dozvěděla!“ vplula do pracovny svého manžela. Ani nezvedl oči od počítače. „Číňani postavili v Alpách sanatorium! Prý se specializují na léčbu vbočených palců. Mají skvělé výsledky, je tam krásná příroda a nejsou drazí.“ Nic neříká… „Posloucháš mě?“

„Ale jo, poslouchám. Zatím se mi to jeví jako pořádná blbost. Číňani rovnají křivé palce v Alpách. Kde ses to dozvěděla? V Blesku?“

„Neurážej mě jo? Byla jsem v cestovce shánět naši dovolenou. Tohle je úplná novinka. Celé to tam vede nějaký tibetský duchovní. To víš, asi ho nemohli z Tibetské náhorní plošiny přestěhovat na rovinu u Kolína, tak mu hledali nějaké adekvátní prostředí. Co chceš v Evropě najít vyššího? Mají nějaké speciální léčebné techniky a trvá to celý měsíc. Tak jsem si říkala, že bysme to zkusili. Vbočené palce máme oba, já budu mít v létě prázdniny a ty můžeš firmu řídit i na dálku ne?“

„Hm, předloni na Kypru, loni na Maledivách a letos chceš jet na dovolenou do Alp? Nebudou se ti u kadeřníka smát? A cos to vůbec říkala o ceně?“

„To je na tom právě to nejlepší! Cesta je na vlastní náklady a pobyt se platí až při odjezdu, podle spokojenosti. To je fér ne?“

„Jasně! A když řekneme, že nám dali špatnou velikost, nebo se nám nelíbí barva, tak si ty palce můžeme nechat a nemusíme platit nic.“ ušklíbnul se.

„Ty si taky pořád musíš dělat srandu.“ vzala jeho humor jako souhlas.

Kdepak, pohon na všechny čtyři kola je tady k nezaplacení! Lebedí si v duchu, když se škrábou po úzké horské silničce označené značkou „nebezpečné stoupání“. Už jsou na cestě pět hodin. V malém městečku se zámkem, někde za Salzburgem, si dali oběd. Pořád řešila, že si nemůže dát knödel, protože by byla tlustá. Pak zas řešila, že nedat si v Alpách knödel by byl hřích a nakonec si dala – knödel. Pěkně naplněný povidlím, posypaný mákem a zalitý až po uši vanilkovým krémem! Pochopit ženskou je těžší, než chápat teorii relativity.

Celkem pohodlně se dostali do Zell am See, ale odtud už to byl očistec. Směřovali do Glocknerského pohoří, přičemž do navigace zadali pouze souřadnice, jelikož sanatorium, nebo co to vlastně je, je mimo známá horská střediska. Ještě že je léto. V zimě by tu nechtěl cestovat ani se sobím spřežením!

Za zatáčkou nečekaně končí stoupání, ale překvapivě i cesta. Silnička se mění na přírodní parkoviště. Na plácku stojí asi dvanáct aut, ale není vidět žádnou budovu. Až se lekli, když se před autem zjevil malý, snědý muž a ukazuje, kam mají zaparkovat. Vystupují z auta a zkouší se s ním domluvit. „Sanatorium? Hospital?….“ jen pokyvuje, usmívá se a ukazuje, aby šli za ním. Stanuli na kraji prudkého svahu do údolí. Nezpevněná cesta se řítí dolů způsobem, připomínajícím tobogán. Chlapík ukazuje na stavbu na protějším vrcholu za údolím.

„To si snad dělá srandu! To je nejmíň deset kilometrů! A jako, že bych tady nechal svýho Medvěda a šel od něj takovou dálku?“

„Je to hlídané parkoviště.“ kývla směrem k drobnému muži, který si zatím sedl na balvan a pořád se usmívá.

„To myslíš tohohle pikolíka? Ten vypadá, že jsou mu ukradený celý Alpy, natož můj Medvěd!“

„Spíš si dělám starosti, jak tam dopravíme naše věci.“ uvažuje ona nahlas. „Na vláčení kufrů je to dost náročný terén.“ Dohadují se ještě poměrně dlouho. Padají návrhy na okamžitý návrat domů, ale nakonec uzavírají kompromis. Vezmou jen to nejnutnější na přespání, v sanatoriu se najedí a odpočinou si a zítra se rozhodnou, co dál.

Cesta přes údolí není žádný med. Ani jeden z nich není vybaven na horskou turistiku. Mluví spolu jen málo. V duchu si vzájemně nastálou situaci vyčítají.

Dost vyčerpaní konečně stojí před branou ozdravného centra. Nejsou tu bannery s nabídkou wellness služeb, ani recepce, kde by je uchlácholili příjemným vystupováním, dobrou angličtinou a klíčem od pokoje. Je tu bez nadsázky nefalšovaný středověk. Mohutná stavba z opracovaného kamene připomíná hrad. Obvodové zdivo je vysoké, dovnitř vede okovaná brána s klepadlem. Kolikrát už si dnes sami pro sebe říkali „to snad není možný“? Uchopil klepadlo a pořádně ho omlátil o bránu. Trochu tím upustil nahromaděnou páru a ulevilo se mu. Malá dvířka v obrovské bráně se otevřela a vystoupil z nich – asi majordómus. Chlapík má na sobě takový nazdobený hábit s kapucí. Anglicky se s nimi zdraví a ustupuje, aby mohli vejít. Uvnitř středověk pokračuje. Prostorné nádvoří, čtyřboká centrální budova, po vnitřním obvodu dvě patra arkádových chodeb. Nikde ani živáčka, v hlubokém tichu slyší jen vlastní kroky. Následují svého průvodce až ke vchodu do hlavní budovy. Tam se konečně otočí a obdaří je několika informacemi:

„Vítám vás v našem centru. Jsem rád, že jste v pořádku dorazili až sem. Nyní vás očekává guru Shvámí. Je vám příznivě nakloněn a rád by znal důvod vaší návštěvy zde a vaše očekávání.“

„Jsme tu kvůli vbočeným palcům. Očekáváme, že budou rovné, až budeme odjíždět!“ snaží se být vtipná.

„Jsem přesvědčen, že guru Shvámí odhalí všechny vaše problémy a rád vám s nimi pomůže. Potom se vraťte zpět na toto nádvoří. Poskytnu vám další informace o zdejších pravidlech a ubytuji vás.“ Lehce se uklonil a gestem naznačil, kudy mají pokračovat.

Guru Shvámí má bílé vlasy, ale pevnou pleť a živé oči. Není možné odhadnout, kolik je mu let. Sotva znatelně se usmívá, asi jako Mona Lisa, a tenhle výraz vůbec nemění. Sedí nehnutě na prosté lavici. Oni si naopak nemají kam sednout, tak stojí a chvilku se vzájemně pozorují. Pak se ona významně podívá na svého manžela, aby bylo jasné, že se ujímá slova, a spustí:

„Dobrý den, děkujeme za přijetí. Přijeli jsme z Česka. V cestovní kanceláři mě informovali, že léčíte vbočené palce. Kvůli tomu jsme tady. Máme je oba. Já je mám určitě zděděné, protože je měla i moje maminka a babička. Po kom je má můj manžel, se neví. Už jsem nám je zkoušela léčit. Koupila jsem z internetu rovnátka. Moc nefungovaly. Dokonce se mi zdálo, že je to ještě horší. Boty máme ale dobré. Rozhodně na nich nešetříme. Já někdy nosím podpatky. Vím že bych neměla, ale vybírám si ty širší a ne moc vysoké. Maminka taky nosila podpatky, palec nepalec, a nezhoršovalo se jí to. Když večer venčím psa, beru si barefooty. Manžel psa nevenčí, nemá na to čas, tak je nepotřebuje. Bolí mě z nich ale nohy. Dlouho v nich nevy- ?“ Aniž by guru změnil výraz, zvednul se, mírně se uklonil a odešel. Ohromeně se podívala na svého muže.

„To byla krátká vstupní prohlídka.“ křenil se. Někdy by ho byla schopná snad i zabít! Nejen že se jí nikdy nezastane, ale ještě má ze všeho srandu.

„Muži a ženy zde bydlí odděleně. V pravém křídle ženy, v levém muži. Všechny pokoje jsou jednolůžkové. Také vaše denní programy budou probíhat odděleně. Denní aktivity zahrnují cvičení, relaxaci, jídlo a hygienu. Ve všem vašem počínání vám budou nápomocny sestry, v případě žen, a bratři, v případě mužů.“ sděluje jim venku na nádvoří slíbené informace majordómus. To už se jí skoro zmocňuje hysterie.

„Tak to ne! Chci být ubytovaná se svým mužem! Vždyť je to tu jako v kriminálu! Zaplatíme vám jednu noc a odjedeme!“ Oba muži ji mlčky pozorují. ‚Pokoj jenom pro mě? To nezní špatně! To jsem neměl ani v dětství.‘ Přemítá v duchu on, ale jí se ta vteřina zamyšlení hluboce dotkla. Neví na co její muž myslí, ale vadí jí, že už zase mlčí! Ani známka toho, že by se jí zastal. Prudce se otočí na patě, aby nebylo vidět, že má v očích slzy a rázuje směrem k pravému křídlu. Majordómus kývne na muže, aby tu na něj počkal a vyrazí za ženou, aby ji ubytoval.

O půl hodiny později sedí žena ve svém pokoji na posteli a pláče. Pomyslný pohár trpělivosti v ní přetekl. Tohle přece není pokoj, to je hotová cela! Kolem ní je jen kámen, kov a dřevo. Skoro žádný nábytek, jen postel, stůl, židle a komoda. Někdo by řekl romantika, ale není tu zavedená elektřina, svítí se tu loučí, žádný signál na mobilu, ani koupelna a místo okna je jen malý otvor, bez jakékoli(!) výplňě! Na posteli není nadýchaná peřina z dutého vlákna, ale těžká ovčí houně a malý polštářek. Jednu noc to vydrží a zítra jedou domů!!

S jemným zaťukáním a stejně jemným úsměvem vstoupí drobná dívka. Dobrou angličtinou pozve ženu k večerní očistě a jídlu. Odvede ji do lázní. Kamenný bazén je naplněn vlažnou vodou. Na hladině plavou kousky nějakých bylin. Už k té jejich prvoplánové romantice přistupuje rezignovaně, ale po koupeli zjišťuje, že bolest svalů po odpolední túře mizí a prokrvená kůže příjemně mravenčí. Trochu jí to zvedlo náladu. Dívka jí přináší dvoje šaty. Střih nic moc. Oboje silně připomínají noční košili. Jedny jsou trochu slabší, s rukávy končícími nad loktem. Pod prsy mají zúžení a tím zvýrazňují dekolt. Druhé jsou silnější, volnější, rukáv je dlouhý a mají kapuci. Na omak je to ale jiné kafe! Materiál je jemný a příjemný, možná kašmír, nebo jeho příměs. V našich končinách by rozhodně spadaly do kategorie luxusu. Vybrala si ty silnější, už je večer a není tu úplně nejtepleji, ale dívka jí vysvětluje, že se nosí oboje najednou a ty silnější se podle potřeby odkládají.

K večeři dostává misku obilné kaše, sušené ovoce a bylinný čaj. Po jídle ji dívka odvádí zpět do jejího pokoje a přeje dobrou noc. Zaleze si pod tu tlustou houni a s druhým nádechem už spí. Den byl příliš náročný.

S příštím ránem se dostavil zázrak. Nepamatuje si, kdy se naposledy cítila tak dobře. Pokoj je naplněn čerstvým horským vzduchem, malým oknem vniká rudý rozbřesk, pod houní je jí krásně teploučko a vyspaná je doslova božsky! Mobil ukazuje 4:25, ale jí už se spát nechce. Někde blízko začne zvonit zvon a vzápětí vchází stejná dívka jako včera. Zase se usmívá a přináší nádobu s olejem. Vysvětluje, že olejem je třeba se každé ráno natřít od hlavy až k patě. Kupodivu je to docela příjemné. Teplá kůže voňavý olej dobře přijímá a když si potom oblékne ty heboučké šaty, je jí jako faraónovi. Dívka sebou přinesla také dva dlouhé, úzké pruhy látky a teď ji učí zavinout si do nich chodidla. Protahuje látku mezi prsty, přes nárt ke kotníku, kolem něj na patu a zase zpátky mezi prsty. Když skončí, je noha docela pěkně zpevněná v kotníku, všechny prsty jsou oddělené a část paty i bříška prstů se dotýkají holé země. Stejně si zabalí i druhou nohu. Dívka jí vysvětluje, že žádnou další obuv už nepotřebuje a zve ji ke snídani. Venku na arkádách stojí další ženy se stejně ovinutýma nohama a v podobných šatech. Vypadají spokojeně. Některé doširoka otevírají náruč a hluboce se klaní, směrem k nádherně zbarveným vrcholkům hor. To ona dělat nechce. Kdoví, koho vlastně uctívají. Všechny společně pokračují do místnosti s dřevěnými stoly, kde včera večeřela a teď tu bude snídat. Dostaly jakési placky. Mohou je jíst se sýrem, sirupem, či jen suché a popíjet teplé mléko, bylinkový čaj, nebo vodu. Káva není, ale ona se cítí tak čilá, že jí to ani nevadí.

Po snídani jdou za hradby na procházku. Doslova se koupou v ranním slunci, vdechují voňavý horský vzduch a kochají se okolní krásou. Když jim trochu slehne, vrací se na nádvoří, kde je připravená trojice mužů s bubínky. Ženy začnou tančit. Chvilku je pozoruje a pak se zkusí přidat. Bála se, že to nebude umět, ale napodobuje ostatní a rytmus bubínků ji brzy strhává.

Hned po probuzení myslí na svoji ženu. Včera vypadala docela naštvaně. Asi se jí tady moc nelíbí. Jestli dostala taky takovou celu jako on, tak dneska nejspíš ztropí scénu a bude chtít odjet. Žádný luxus to není. Bez elektřiny, bez signálu, okno není okno, spíš jen taková střílna a nedá se zavřít. Včera za ním přišel jakýsi pikolík, odvedl ho na večeři a pak do jezírka vykoupat. Nejdřív mu voda připadala chladná, ale po pár tempech už to ani nevnímal. Odněkud sem přitékal pramen a přes placatý kámen dopadal na hladinu. Stoupnul si pod proud a nechal si masírovat ramena a záda. Pak jezírko ještě párkrát přeplaval a zjistil, že únava a bolest svalů je pryč. Chlapec mezitím přinesl kalhoty a halenu. Obojí bylo volné, kalhoty se zavazovaly šňůrkou v pase. Ale materiál to byl dost dobrý. Nepamatuje si, že by na sobě někdy něco takového měl. Jemné, neškrábavé, ale při tom docela pevné a hřejivé. Pak mu hoch podal ještě jeden kus oblečení. Vypadalo to jako mnišská kutna, tak to tomu pikolíkovi vrátil. On na to, že prý se mu to do chladnějších částí dne bude hodit. To určitě! Není ženská, ani mnich, aby nosil sukně. O pár minut později, ve svém pokoji usnul pod ovčí houní, jako batole.

I teď je mu skvěle. Spal výborně. Je mu teplo a tím otvorem ve zdi sem proniká růžové svítání a čistý horský vzduch. Ještě že tu jeho žena není. Musel by nahlas přiznat, že je to krásné a že se mu to líbí a to dělá nerad. Najednou se rozezněl zvon a chvilku nato vstupuje ten chlapec, co se o něj staral včera. Nese olej a dva pruhy látky. Olej? Natřít tělo? Nechce se s ním dohadovat, ale copak je nějaká slečinka, aby se každé ráno mazal olejem úplně všude? Ten olej ale voní zvláštně. Necítí kytičky, pomeranče, vanilku a podobné nesmysly. Spíš hory? Borovice? Dřevo? Těžko říct. Ta vůně není pronikavá, ani protivná a kůže olej vpíjí, jako by po něm odjakživa toužila. Zvláštní… Oblékne si ten příjemný oblek i s tou kutnou a je mu fajn. Pak ho chlapec učí omotávat pruhy látky kolem chodidel. Nic dalšího už si prý obouvat nemusí. Venku konečně vidí i ostatní chlapy. Mají taky kutny a pruhy látky místo bot. To se mu ulevilo.

Snídaně je hodna králů. Polévka, placky, sýry, kaše, sušené ovoce – co si kdo vybere. Pijí vodu nebo čaj. Kafe není, a nikomu neschází. Po jídle všichni muži odchází ven, za hradby, vedeni dvěma „bratry“, jak je včera nazval majordómus. Míří do lesa. Na jeho okraji je vybudované přírodní cvičiště. Zem je pokryta rozdrcenou kůrou. Všechny cvičební pomůcky a zařízení jsou z přírodních materiálů. Pane jo! Buď si tu budou infantilně hrát jako malé děti, nebo je čeká výkonnostní prověrka. Ani jedno se mu nezamlouvá. Za chvíli se ukáže, že skutečnost je někde uprostřed. Nikdo na ně neřve, nikdo nemá v ruce stopky a nic není povinné. Přesto chlapi přelézají překážky, přeskakují z pařezu na pařez a snaží se udržet rovnováhu, když se přetlačují na padlých kmenech stromů. Ručkují po žebříku z větví a zkouší kolikrát se dokáží přitáhnout. Dopoledne uteklo jako voda v řece. Už si pamatuje křestní jména všech chlapů a cítí se mezi nimi dobře. Cestou zpátky na hrad, jak si soukromě sanatorium pojmenoval, se zastaví u jezírka a smyjí pot. I tady dovádí jako malí kluci.

Rožněné kusy skopového masa a čerstvý nekvašený chléb je pro tuto chvíli mana nebeská. Odpoledne je klidnější, ale ne méně náročné. Nacvičují na nádvoří bojový sport. Zatím to žádný boj nepřipomíná, jen zaujímají podle instrukcí postoje a dělají výpady a otočky. Je to složitější, než to vypadá. Chladná večerní koupel si dobře poradí s bolavými svaly. Přesto je tak unavený, že usíná prakticky už cestou k lůžku.

Týden neviděla svého muže. Nevyhledala ho, protože na to neměla vůbec čas. Život tady je ohromně zajímavý. Už se naučila každé ráno se pořádně promazat olejem. Baví ji dotýkat se sama sebe. Poctivě vmasírovává olej úplně všude, i do chodidel, a ty pak zavinuje do úzkého pruhu látky, jak ji to první den naučila ta dívka. Těší se na procházku a hlavně na tanec. Tančí se každý den. Brzy zjistila, že na dlažbě nádvoří jsou malé značky, které napovídají kam šlápnout a jakou pózu zaujmout. Díky nim a díky rytmu bubínků, vypadají tanečnice synchronizovaně. Krouží pánví, nohama opisují obloučky, rukama kreslí ornamenty do vzduchu. Někdy si ozdobí zápěstí, bedra nebo kotníky drobnými korálky, jindy zase zvýrazní pohyby pomocí barevných šátků. Ženy jí zapletly vlasy do slabých copánků, mezi které sem tam propašovaly barevné provázky a dřevěné korálky. Nejsou tu nikde žádná zrcadla, ale protože jsou tak upravené všechny, doufá, že jí to také sluší. Navíc jí úplně odpadá starost o vlasy. Žádné česání, tupírování, lakování ani fénování. Někdy si voňavý olej vmasíruje i do pokožky hlavy mezi copánky a pak si v lázni hlavu opláchne.

K obědu bývá rožněné maso a po obědě se věnují různým činnostem. Pasou ovce, kozy a krávy na horských loukách, starají se o byliny, květiny a drobné ovoce pěstované na zahradě a ve skleníku. Naučily se tkát látku. Také ovčí vlnu už barvily a spřádaly. Doma by tomu říkala práce, ale tady to je zábava a relaxace. Po večeři je vždy společná koupel ve vlažné vodě. Když se konečně zase dostane do svého pokoje, padne do postele, zavrtá se do ovčí houně a spí dřív, než stihne dokončit myšlenku.

Dneska s chlapama pokáceli strom. Žádnou sušinku, byl to pořádný macek, alespoň třicet metrů vysoký. Dělali to ručně. Bez motorové pily. Jen sekery, dvoumužná pila a klíny. Nadřeli se u toho jako koně, ale ten pocit, když obr zapraskal, zasténal a na zem dopadl s takovým žuchnutím, až se jim ježily chlupy na zátylku! Do večera ho musí ještě zbavit větví a kůry a dopravit na hrad. Ze dřeva stromu, který pokáceli jiní chlapi mnohem dříve, si v příštích dnech budou vyrábět pomůcky pro boj. Dřevěné hole zdůrazní jejich pohyby a otočky. Naučí je i citu a přesnosti. Jako všichni ostatní i on bere tenhle každodenní trénink velmi vážně. I když je na konci dne velmi vyčerpaný, cítí se silnější a jistější.

Už to budou tři týdny, co naposledy viděla svého muže. Jak se asi má? Ani jiné páry tu nejsou v kontaktu. Přesně jak to říkal hned první den ten majordómus: „Muži a ženy zde bydlí odděleně. Také jejich denní aktivity probíhají odděleně.“ Několikrát už mužské hlasy slyšela, jenže centrální budova je postavena tak šikovně, že na druhou stranu nádvoří člověk prostě nevidí. Asi i oni musí slyšet hudbu, když ženy tančí, ale vzájemný kontakt není umožněn. Ani na něj není čas. Je to ta nejkurioznější dovolená jakou kdy zažila, avšak musí si přiznat, že ji to moc baví. Zpočátku ji udivovalo, že vbočeným palcům tu nikdo nevěnuje pozornost. Brzy však přišla na to, že vlastně každičká minuta, každá činnost a dokonce i odpočinek, je v zájmu palců. Překopali jí tu celý život. Díky oleji zná každý centimetr svého těla a díky tanci to tělo drží zpříma. Zásluhou bubínků ji strhává rytmus a s rytmem zase přestává být tanec pouhým tělocvikem. Mysl má z pohybu radost a tělo funguje s jistotou. Ta jistota se pak ukládá někam hluboko do svalové paměti a člověk se stává silnějším. Odpolední práce je změna činnosti a proto funguje spíš jako odpočinek. Navíc má práce vždycky nějaký výsledek a ten přináší také uspokojení. Dobré jídlo, koupel a hluboký spánek, pomůže uložit všechny benefity, získané během dne a tělo se pak těší na den další. Kdyby to takhle chtěla někomu vyprávět, připadala by mu zralá na docenta Chocholouška. Ale ona to nikomu vysvětlovat nechce. Zkušenosti jsou prostě nesdělitelné. Mimochodem, ty palce se fakt rovnají, ale už jí to nepřipadá tak důležité. Víc přemýšlí o tom, jak je krásné a smysluplné se každé ráno na arkádách hluboce poklonit. To taky nebude nikomu vyprávět. Stejně by to těžko někdo pochopil…

Stojí doširoka rozkročený v zadní části nádvoří, kde je kovárna a těžkým kladivem buší do kusu žhavého železa na kovadlině. Bude to sekera. Minule udělal rýč a docela se mu povedl. Jeden bratr tady kovařinu učí. Je to super práce! Tolik adrenalinu naposledy vyprodukoval, když ho jako malého kluka honil krocan, u babičky na statku. Kdyby mu někdo před měsícem řekl, že bude na dovolené mlátit do železa jako hluchý do vrat a bude u toho tak zpocený, až kolem něj budou létat mouchy, asi by se mu vysmál. Jenže teď přemýšlí, proč vlastně vystudoval vysokou školu. S červeným diplomem to rozhodně nebylo a dnešní školství takových vysokoškoláků vyrobí dvanáct do tuctu. V poslední době ho napadá spousta zvláštních otázek, které si dřív nepokládal. Udivuje ho, že ačkoli celý den cvičí nebo maká, až je utahaný skoro do bezvědomí a na konci té dřiny nečeká žádná finanční odměna, je přesto spokojený. Taky ho překvapuje, jak málo toho k tomuhle spokojenému životu vlastně potřebuje. Teď zrovna potřebuje to železo znovu rozžhavit, vrací se myšlenkou do reality a nese v kleštích nedodělek zpátky do výhně. Zpocené ruce si utře do zastěry a otočí se k vědru s vodou, aby si trochu chrstnul do obličeje a nepálil ho pot v očích. Vtom ji uvidí! Vedle centrální budovy stojí jeho žena s košíkem čehosi barevného. Dívá se na něj. Je jiná. Neví jak jiná, ale jiná. Strašně jí to sluší. Je daleko, říct jí to nemůže, ale asi by to stejně nezvládl. To kvůli tomu pohledu. Takhle se na něj nepodívala už…už nejmíň…

Na chvilku opustila tančící ženy, aby přinesla barevné šátky. Cestou přes nádvoří uslyšela zvuky svědčící o přítomnosti mužů v jeho zadní části. Zvědavost jí nedala a obešla roh centrální budovy. Teď tu stojí a nevěřícně zírá. Na nic víc se nezmůže. Skoro ho nepoznala. Její muž má na sobě kovářskou zástěru, je jakýsi vyšší, nebo tak něco, trochu shodil břicho, trochu dost, a strašně mu to sekne. Úplně se jí podlomila kolena! Je daleko. Nemůže k němu a ani nesmí! Jak by k tomu přišli ostatní muži a ženy? Když si to všechno uvědomí, popadne košík a uteče jako malá holka. Jenže ty myšlenky, které ji pronásledují celý zbytek dne a pak ještě část noci, nejsou myšlenky malé holky. Má ho plnou hlavu. Čas se naplnil, čas nazrál. Už to nebude trvat dlouho a jejich pobyt tady skončí.

„Guru Shvámí vás očekává. Je vám příznivě nakloněn a rád by věděl, jestli vás pobyt zde uspokojil.“ říká majordómus před vchodem do centrální budovy. Už jsou zase v civilním oblečení, už jsou zase spolu. Je jim jako Evě a Adamovi, když je vyhnali z ráje. Strašně se na sebe těšili, moc chtěli být spolu a zároveň je jim líto, že musí tohle místo opustit. Bylo jim tu dobře. Moc dobře.

Guru Shvámí má bílé vlasy, ale pevnou pleť a živé oči. Není možné odhadnout, kolik je mu let. Mírně se usmívá, asi jako Mona Lisa, a tenhle výraz vůbec nemění. Sedí nehnutě na prosté lavici. Oni si naopak nemají kam sednout, tak stojí a chvilku se vzájemně pozorují. Všichni mlčí. Co říct? Děkuji? Děkujeme? Ano, jsou vděční, ale všechno, co si odsud odnáší si museli vydřít, vybojovat, zasloužit…Poděkování není adekvátní. Pak se ona podívá na svého muže, mile se na něj usměje, otočí se zpět na gurua a pokloní se. Manžel se okamžitě připojí. Cítí to tak taky. Když se zase narovnají, čeká je překvapení. Guruův neproniknutelný obličej se rozzáří jako prskavka, zatleská rukama a nakonec na ně šibalsky mrkne. Nečekali to. Donutilo je to k smíchu a mrknutí opětovali. Bylo to poslední poznání, kterého se jim tady dostalo – nebrat se moc vážně. Vzali se za ruce, zamávali guruovi a vyšli na nádvoří. U hlavní brány čekal majordómus. Rozloučili se i s ním a opustili sanatorium. Vraceli se zpátky, do světa plného starostí, komplikací a zodpovědnosti.

Zdravé nohy, bez vbočených palců, všem přeje Jitka.